Viac článkov z tejto sekcie Tipy na knihy a dobré čítanie - Biologie víry

BIOLOGIE VÍRY

Hoci názov knihy Biológia viery mnoho nenapovedá, jej obsah vás prekvapí, či dokonca ohromí. Autor - bunkový biológ zaoberajúci sa mnohoročným výskumom bunkového jadra a kvantovou fyzikou - v knihe odhaľuje tajomstvo, ku ktorému vedci dospeli len nedávno, a síce že môžeme zmeniť svoju biológiu - teda naše telo aj myseľ - vďaka svojmu uvedomelému správaniu a myšlienkám.

Úryvky z knihy:

Kapitola 5: Biologie a víra

Roku 1952 udělal jeden mladý britský lékař chybu. Byla to chyba, která měla doktoru Albertu Masonovi přinést krátkodobou vědeckou slávu. Mason se pokusil vyléčit u patnáctiletého hocha bradavice pomocí hypnózy. Mason i jiní už předtím k odstranění bradavic hypnózu úspěšně použili, ale toto byl zvlášť obtížný případ. Chlapcova kožovitá pokožka připomínala spíše sloní než lidskou kůži, až na hruď, kde byla pokožka normální. 

První Masonovo sezení se soustředilo na jednu paži. Když se hoch dostal do hypnotického tranzu, Mason mu řekl, že kůže na této paži se vyléčí a bude zase zdravá a růžová. Když se chlapec vrátil o týden později, Mason s radostí viděl, že paže vypadá zdravě. Ale když Mason přivedl ukázat chlapce ošetřujícímu chirurgovi, který se mu předtím neúspěšně pokoušel pomoci kožními transplantáty, zjistil Mason, že se jako lékař mýlil. Chirurg vykulil oči v úžasu, když viděl hochovu paži. A právě tehdy řekl Masonovi, že chlapec netrpí bradavicemi, ale smrtelnou genetickou chorobou, kongenitální ichtyózou (rohovatěním kůže). Odstraněním příznaků užitím „pouhé" duševní síly dokázali Mason a onen chlapec něco, co bylo do té doby považováno za nemožné. Mason pokračoval v hypnotických sezeních s ohromujícím výsledkem, kdy většina chlapcovy kůže vypadala jako ta uzdravená růžová paže po první hypnóze. Chlapec, kterého si ve škole kvůli jeho ošklivé kůži nemilosrdně dobírali, začal vést normální život.

Když Mason napsal o tomto zázračném vyléčení ichtyózy roku 1952 článek do British Medical Journal, vyvolalo to senzaci ( Mason, 1952). Mason byl oslavován médii a stal se magnetem pro pacienty trpící touto vzácnou, smrtelnou chorobou, kterou se do té doby nepodařilo nikomu vyléčit. Ovšem hypnóza nedokázala nakonec vyléčit všechno. Mason ji vyzkoušel na řadě dalších pacientů postižených ichtyózou, ale už nikdy se mu nepodařilo zopakovat výsledky, kterých dosáhl s oním mladým hochem. Mason připisuje selhání své vlastní víře v tuto terapii. Když Mason léčil nové pacienty, nemohl zopakovat svůj drzý přístup mladého doktora, který byl přesvědčen o tom, že léčí jen opravdu vážný případ bradavic. Po tomto prvním pacientovi si byl Mason naprosto přesně vědom toho, že léčí něco, o čem medicína věděla, že je to dědičná, „nevyléčitelná" choroba. Mason se snažil předstírat optimismus, pokud jde o prognózu, ale ve vysílání Discovery Health Channel přiznal: „Hrál jsem to" (Discovery Health Channel, 2003).

Jak je možné, že mysl dokáže zrušit genetické naprogramování, jako se to stalo ve výše popsaném případě? A jak mohla Masonova víra v léčení ovlivnit jeho výsledek? Nová biologie nabízí na tyto otázky několik odpovědí. V minulé kapitole jsme viděli, že hmota a energie jsou navzájem provázány. Z toho logicky vyplývá, že mysl (energie) a tělo (hmota) jsou spolu svázány obdobně, ačkoliv se je západní medicína udatně pokoušela po staletí oddělit.

V 17. století René Descartes zavrhl myšlenku, že mysl ovlivňuje reálné vlastnosti těla. Descartes se domníval, že fyzické tělo je tvořeno hmotou, zatímco mysl z neidentifikované, ale zcela jistě nemateriální substance. Protože nedokázal odhalit povahu mysli, zanechal po sobě Descartes neřešitelnou filozofickou hádanku: protože pouze hmota může ovlivnit hmotu, jak může být nemateriální mysl „spojena" s materiálním tělem? Nehmotná mysl předvídaná Descartesem byla před šedesáti lety v knize Gilberta Rylea The Concept of Mind (Pojetí mysli) lidově označena za „ducha ve stroji" ( Ryle, 1949). Tradiční biomedicína, která vychází z Newtonova výlučně hmotného vesmíru, Descartesovo oddělení mysli a těla uvítala. Z lékařského hlediska je mnohem snazší opravit mechanické tělo a nemuset se přitom zabývat jeho „duchem", který do všeho strká nos.

Skutečnost kvantového vesmíru znovu spojuje to, co Descartes oddělil. Ano, mysl (energie) vychází z hmotného těla, jak si myslel Descartes. Ovšem naše nové chápání mechaniky vesmíru nám ukazuje, jak může být hmotné tělo ovlivňováno nehmotnou myslí. Myšlenky, energie mysli, přímo ovlivňuje to, jak hmotný mozek řídí fyziologii těla. „Energie" myšlenky může aktivovat či potlačit činnost proteinů buňky prostřednictvím konstruktivní nebo destruktivní interference popsané v předchozí kapitole. Proto, když jsem se rozhodl učinit první krok na cestě k novému životu, aktivně jsem sledoval, kde utrácím svoji mozkovou energii. Musel jsem zkoumat důsledky energie, kterou jsem vložil do svých myšlenek, stejně podrobně, jako jsem zkoumal energii vynaloženou na pohon svého hmotného těla.

Navzdory zjištěním kvantové fyziky oddělený pohled na mysl a tělo v západní medicíně stále převládá. Vědci se naučili nebrat v úvahu případy jako případ onoho chlapce, který použil svou mysl k tomu, aby vyléčil geneticky „nařízenou" nemoc. Považují je za bizarní anomálie. Naproti tomu já jsem přesvědčen o tom, že by se vědci měli studiu těchto anomálií věnovat. Ve výjimečných případech jsou totiž skryty kořeny mnohem dokonalejšího porozumění povaze života - „dokonalejšího", protože principy skrývající se za těmito výjimkami přetrumfnou zavedené „pravdy". Faktem je, že využití síly vaší mysli je mnohem efektivnější než léky, o kterých si máte myslet, že je potřebujete. Výzkum, o kterém jsem se zmínil v minulé kapitole, zjistil, že energie je mnohem efektivnějším prostředkem ovlivňujícím hmotu než chemické látky.

Naneštěstí vědci většinou výjimky odmítají, než aby je přijímali. Můj oblíbený příklad vědeckého odmítnutí reálně existujících interakcí mysli a těla se vztahuje k článku, který se objevil v časopise Science a týkal se německého lékaře 19. století Roberta Kocha, jenž je spolu s Pasteurem zakladatelem teorie o původcích nakažlivých onemocnění. Tato teorie tvrdí, že příčinou nemocí jsou bakterie a viry. Dnes je tato teorie široce přijímána, ale za Kochova života byla spornější. Jeden z Kochových kritiků byl natolik přesvědčen o neplatnosti této teorie, že bezostyšně zhltnul sklenici vody prošpikovanou vibrio cholerae, bakterií, o níž se Koch domníval, že je původcem cholery. K překvapení všech toho muže virulentní patogen vůbec nezasáhl. V článku v časopise Science z roku 2000, který popisuje onen incident, stojí: „Z nevysvětlitelných důvodů se u něj neprojevily žádné příznaky nemoci, nicméně se mýlil" (DiRita, 2000).

Ten muž přežil a Science, opírající se o jednotný názor na teorii o původcích nakažlivých nemocí, měl tu drzost říct, že jeho kritika byla nesprávná? Pokud se tvrdí, že je tato bakterie příčinou cholery a ten muž demonstruje, že jej mikrobi nezasáhnou... jak může „nemít pravdu"? Namísto toho, aby se snažili přijít na to, jak se ten muž dokázal vyvarovat obávané nemoci, vědci to lehkovážně zavrhnou, stejně jako další zarážející „zapeklité" výjimky, které narušují jejich teorie. Vzpomínáte si na „dogma" tvrdící, že geny řídí biologii? Toto je další příklad toho, jak vědci rozhodnutí potvrdit platnost své pravdy ignorují otravné výjimky. Potíž je v tom, že z teorie by neměly existovat výjimky. Výjimky jednoduše znamenají, že teorie není zcela správná.

Další příklad reality, která zpochybňuje zažité vědecké názory, se týká prastarého náboženského zvyku chůze po žhavém uhlí. Hledači se denně scházejí, aby překračovali oblasti tradičního povědomí tím, že kráčejí záhonem ze žhavých uhlíků. Teplota uhlíků a doba, po kterou jsou jí vystaveni, stačí na to, aby došlo z pohledu medicíny k závažným popáleninám chodidel, a přesto tisíce těch, kdo to uskutečnili, vycházejí z tohoto procesu zcela bez poranění. Než dojdete k unáhlenému závěru, že uhlíky nebyly ve skutečnosti tak horké, vezměte v úvahu počet účastníků, kteří váhali ve své víře a při chůzi po stejném záhonu rozžhavených uhlíků se spálili.

Obdobně i věda jednoznačně tvrdí, že HIV virus působí AIDS. Nemá ale žádnou představu o tom, proč se u velkého počtu těch, kteří jsou virem nakaženi celá desetiletí, tato nemoc neprojevila. Ještě nepochopitelnější jsou případy pacientů v konečném stadiu rakoviny, kteří se uzdravili spontánním ústupem nemoci. Protože tyto remise jsou mimo hranice konvenční teorie, věda zcela opomíjí fakt, že k nim dochází. Spontánní remise jsou přehlíženy jako nevysvětlitelné výjimky z našich současně platných pravd anebo se jednoduše vysvětlují chybnou diagnózou.

Když se pozitivní myšlení pokazí

Dříve než budu pokračovat v povídání o neuvěřitelné moci naší mysli a o tom, jak mi můj výzkum buněk umožnil nahlédnout, jak fungují v těle dráhy propojující mysl a tělo, musím jasně říci, že nevěřím tomu, že pouhé pozitivní myšlení vede vždy k vyléčení těla. K tomu, abyste skutečně ovládali své tělo a život, potřebujete víc než jen „pozitivní myšlení". Nasměrování naší duševní energie směrem k pozitivnímu, život tvořícímu myšlení a eliminace všudypřítomných, energii vysávajících a oslabujících negativních myšlenek je důležitá pro naše zdraví a duševní pohodu. Ale, a myslím toto ALE velkými písmeny, pouhé pozitivní myšlení nemusí mít nezbytně na náš život jakýkoliv dopad! Ve skutečnosti se občas stává, že se lidé, kteří „propadnou" pozitivnímu myšlení, oslabí více, protože se v dané chvíli domnívají, že je jejich situace beznadějná - věří tomu, že už vyčerpali všechny léky pro duši i tělo.

Co tito odpadlíci od pozitivního myšlení dosud nepochopili, je fakt, že zdánlivě „samostatné" pododdíly mysli, vědomí a podvědomí, jsou na sobě vzájemně závislé. Vědomá mysl je kreativní, je to ta část, která dokáže vyvolat „pozitivní myšlenky". Naproti tomu podvědomí je skladištěm nahrávek stimulů a reakcí odvozených z instinktů a získaných zkušeností. Podvědomá mysl je striktně navyklá; bude k naší mrzutosti přehrávat stále stejné behaviorální reakce na životní signály. Kolikrát jste se naštvali kvůli takové maličkosti, jako je otevřená zubní pasta? Od dětství vás učili, abyste vždy pečlivě tubu uzavřeli. Když najdete tubu bez víčka, vaše „tlačítka jsou zmáčknuta" a vy se automaticky rozzuříte. Právě jste prožili jednoduchou část - podnět - reakce - programu chování, který je uložen ve vašem podvědomí.

Když dojde na schopnost čistě neurologických procesů, je podvědomá část mysli milionkrát výkonnější než ta vědomá. Pokud se snahy vědomé části mysli dostanou do konfl iktu s programy uloženými v podvědomí, která „mysl" asi zvítězí? Můžete stále dokola opakovat pozitivní ujištění, že jste k pomilování anebo že se váš rakovinový nádor scvrkne. Ovšem pokud jste jako dítě slýchali stále dokola, že nestojíte za nic a jste neduživí, tyto zprávy naprogramované ve vašem podvědomí podkopávají vaše nejlepší vědomé snahy změnit váš život. Jen si vzpomeňte, jak rychle zmizelo vaše novoroční předsevzetí, že se budete mírnit v jídle, když se vaše rozhodnutí rozplynulo ve vůni pečeného krocana. Více se dozvíme o vzniku sebezničujícího podvědomého programování v kapitole 7 - „Uvědomělé rodičovství", ale dozvíme se i o tom, jak tyto programy rychle přepsat. Pro tuto chvíli si uvědomte, že naděje je zde stále i pro ty, kdo pozitivní myšlení vyzkoušeli a dopadli velmi špatně.

Placebo: účinek víry

Každý student medicíny se dozvídá, alespoň mimochodem, že mysl dokáže ovlivnit tělo. Dozví se, že některým lidem se začne dařit lépe, pokud věří (falešně) tomu, že dostávají léky. Když se pacientovi uleví poté, co spolkne pilulku z cukru, říká tomu medicína placebo efekt. Můj přítel Rob Williams, zakladatel PSYCH-K, psychologického léčebného systému založeného na energii, říká, že by bylo vhodnější zavést termín percepční efekt. Já tento jev nazývám efekt víry, abych tak zdůraznil, že naše vnímání, ať už jsou správná, či nesprávná, ovlivňují stejným dílem naše chování i naše tělo.

Velebím tento efekt víry, který je úžasným svědectvím hojivé schopnosti těla/mysli. Nicméně, placebo efekt, tzv. všechno je v hlavě, je tradiční medicínou připisován v tom horším případě mastičkářům, v tom lepším slabým, lehce ovlivnitelným pacientům. Na lékařských fakultách se placebo efekt vysvětlí rychle, aby se studenti mohli věnovat skutečným nástrojům moderní medicíny, jako jsou léky a chirurgie.

To je však obrovská chyba. Placebo efekt by měl být důležitým tématem probíraným na lékařských fakultách. Jsem přesvědčený o tom, že lékaři by měli být vzděláváni k tomu, aby rozpoznali sílu našich vnitřních zdrojů. Neměli by přehlížet sílu mysli jako něco podřadného ve srovnání s chemickými látkami a skalpelem. Měli by se vzdát svého přesvědčení, že tělo a jeho součásti jsou v zásadě hloupé a že k tomu, abychom si uchovali zdraví, potřebujeme nutně intervenci zvenčí.

Placebo efekt by se měl stát předmětem velkého finančně podporovaného výzkumu. Kdyby badatelé přišli na to, jak zacházet s placebo efektem, vložili by lékařům do rukou výkonný nástroj k léčbě onemocnění založený na energii a prostý nežádoucích účinků. Léčitelé, kteří využívají k terapii energii, říkají, že takové nástroje již mají, ale já jsem věděc a věřím tomu, že čím více se dozvíme o placebu, tím lépe budeme schopni tohoto efektu využívat v klinické praxi.

Jsem přesvědčen o tom, že důvodem, proč byla mysl tak rychle v medicíně zavržena, není jen dogmatické myšlení, ale také finanční kritérium. Pokud dokážete silou mysli vyléčit své neduživé tělo, proč byste chodili k doktorovi a hlavně - proč byste si kupovali léky? Vlastně jsem se docela nedávno naštval, když jsem zjistil, že farmaceutické společnosti studují pacienty, kteří reagují na pilulky z cukru s cílem vyloučit je z klinických zkoušek. Výrobce léků samozřejmě znepokojuje, že se ve většině klinických studií ukazuje, že placebo, „falešné" léky jsou stejně efektivní jako jejich vyprojektované chemické koktejly (Greenberg, 2003). Ačkoliv farmaceutické firmy trvají na tom, že se nesnaží ulehčit schvalovací proces pro léčiva, která nejsou účinná, je zcela zřejmé, že účinnost placeba je pro farmaceutický průmysl hrozbou. Zpráva, kterou vysílají výrobci léků, mi připadá jasná: pokud nedokážete porazit placebo pilulky v poctivém boji, prostě takovou soutěž zrušte.

Skutečnost, že většina lékařů není vychována k tomu, aby brali v úvahu vliv placebo efektu, je paradoxem, protože někteří historikové tvrdí, že dějiny medicíny jsou z větší části dějinami placebo efektu. Doktoři po většinu času neměli efektivní metody boje s onemocněním. K nejznámějším postupům předepisovaným kdysi hlavním proudem medicíny patří pouštění žilou, ošetřování ran arzenem a příslovečný všelék - olej z chřestýše. Není pochyb o tom, že někteří pacienti (opatrné odhady hovoří asi o jedné třetině populace, která je zvláště citlivá vůči hojivé síle placebo efektu) se po těchto procedurách cítili skutečně lépe. Dnes, kdy lékaři v bílých pláštích aplikují léčebné procesy přesvědčivě a rozhodně, mohou pacienti věřit, že daný postup působí - a proto se tak i stane, ať už se jedná o skutečný lék, anebo jen cukrovou pilulku.

I když se medicína z větší části nezajímá o to, jak placebo funguje, v poslední době se na tuto otázku zaměřuje několik badatelů. Výsledky jejich studií naznačují, že to nejsou jen nějaké potřeštěné metody 19. století, které placebo efekt podporují, ale že se to týká i moderních sofistikovaných lékařských postupů a technologií, včetně té „nejkonkrétnější"
části medicíny - chirurgie.

Studie uskutečněná na Baylor School of Medicine a publikovaná roku 2002 v New England Journal of Medicine se věnovala hodnocení výsledků chirurgického ošetření u pacientů, kteří trpěli úpornými a vysilujícími bolestmi v koleně ( Moseley et al., 2002). Hlavní autor studie, doktor Bruce Moseley, „věděl", že operace kolene jeho pacientům pomohla: „Všichni dobří chirurgové vědí, že v chirurgii placebo efekt neexistuje." Moseley se ovšem snažil přijít na to, která část operace přináší jeho pacientům úlevu. Rozdělil pacienty do tří skupin. Jedné skupině pacientů Moseley odříznul poškozenou chrupavku v koleně. U druhé skupiny provedl výplach kolenního kloubu, kterým odstranil materiál, o němž se domníval, že způsobuje zánět. Třetí skupina podstoupila „falešnou" operaci. Pacient byl v lokální anestezii, Moseley provedl tři standardní řezy a pak mluvil a choval se stejně jako při skutečné operaci - dokonce cákal solným roztokem, aby to vypadalo jako vyplachování kolene. Po 40 minutách Moseley zašil rány, jako kdyby provedl skutečnou operaci. Všechny tři skupiny pacientů dostaly stejnou pooperační péči, jejíž součástí bylo cvičení.

Výsledky byly šokující. Ano, skupina, které byla provedena operace, se - podle očekávání - zlepšila. Ovšem placebo skupina se zlepšila úplně stejně jako obě předchozí skupiny! Navzdory skutečnosti, že každoročně se provádí 650 000 operací artritidy kolenního kloubu, každá v ceně zhruba 5 000 dolarů, výsledky byly Moseleymu naprosto jasné: „Moje chirurgické umění nepřineslo těmto pacientům žádný užitek. Celý přínos chirurgie při osteoartritidě kolene byl placebo efektem." Televizní zprávy barvitě líčily tyto senzační výsledky. Na záběrech jste mohli vidět členy placebo skupiny, jak chodí a hrají basket, zkrátka dělají věci, které před „operací" nesvedli. Placebo pacienti se dozvěděli o tom, že podstoupili falešnou operaci, až po dvou letech. Jeden z pacientů, Tim Perez, který musel chodit před operací o holi, nyní hraje košíkovou se svými vnoučaty. Vlastně shrnul téma této knihy, když v programu Discovery Health Channel řekl: „V tomto světě je možné cokoliv, když do toho vložíte svou mysl. Vím, že lidská duše dokáže zázraky."

Studie ukázaly, že placebo efekt je účinný i při léčení řady jiných onemocnění, včetně astmatu a Parkinsonovy choroby. Při léčení deprese je placebo skutečnou hvězdou. Takovou, že psychiatr Walter Brown z Brown University School of Medicine navrhl, aby se staly placebo pilulky první metodou volby u pacientů s lehkou či středně těžkou depresí ( Brown, 1998). Pacientům by se řeklo, že dostávají lék, který neobsahuje žádnou aktivní látku, ale to by nemělo utlumit účinnost těchto pilulek. Studie naznačují, že i když lidé vědí, že nedostávají lék, placebo pilulky stále účinkují.

O síle placeba svědčí zpráva Federálního ministerstva zdravotnictví Spojených států. Tato zpráva zjistila, že polovina pacientů se silnou depresí, kteří brali léky, se zlepšila, ale zlepšení nastalo také u dvaatřiceti procent pacientů, kteří dostávali placebo (Horgan, 1999). I tyto působivé výsledky mohou sílu placebo efektu snižovat, protože řada účastníků studie si uvědomuje, že bere skutečné léky, jelikož zažívají vedlejší příznaky, s nimiž se nepotýkají ti, kteří dostávají placebo. Jakmile si tito pacienti uvědomí, že berou lék, tj. jakmile uvěří, že dostávají skutečnou pilulku, jsou o to více vnímaví k placebo efektu.

Vzhledem k síle placeba není divu, že průmysl vyrábějící antidepresiva v hodnotě 8,2 miliardy dolarů ročně je terčem kritiky těch, kdo obviňují farmaceutické firmy z toho, že přehánějí, pokud jde o účinnost jejich pilulek. Ve svém článku „The Emperor´s New Drugs" (Nové léky vládců), který publikoval roku 2002 v časopise American Psychological Association (Americká psychologická společnost) Prevention & Treatment profesor psychologie na University of Connecticut Irving Kirsch, zjišťuje, že osmdesát procent účinku antidepresiv, měřeno klinickými testy, lze připsat na vrub placebo efektu ( Kirsch et al., 2002). Kirsch se musel roku 2001 odvolávat na zákon o svobodném přístupu k informacím, aby se dostal k výsledkům klinických zkoušek nejčastěji předepisovaných antidepresiv; tyto údaje neměl k dispozici Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (Food and Drug Administration). Údaje svědčí o tom, že ve více než padesáti procentech klinických zkoušek šesti hlavních antidepresiv tyto léky nepřekonaly placebo - cukrové pilulky. A v rozhovoru pro Discovery Health Channel Kirsch poznamenal, že „rozdíl mezi reakcí na léky a reakcí na placebo byl v průměru menší než dva body na klinické stupnici, která je v rozmezí od padesáti do šedesáti bodů. To je velice malý rozdíl. Takový rozdíl je z klinického hlediska zanedbatelný."

Dalším zajímavým faktem, který se týká účinnosti antidepresiv, je skutečnost, že během let dopadaly v klinických testech stále lépe, což lze přičíst tomu, že jejich placebo efekt je částečně odvozen z důvtipného marketingu. Čím více se v médiích a reklamách nafukovaly zázračné schopnosti antidepresiv, tím účinnějšími se stávala. Víra je nakažlivá! Nyní žijeme v kultuře, kde lidé věří tomu, že antidepresiva pomáhají, a proto tedy pomáhají.

Janis Schonfeldová, bytová architektka z Kalifornie, která se roku 1997 účastnila jednoho klinického testu účinnosti léku Eff exor, byla „vyjevená" stejně jako Perez, když zjistila, že byla léčena placebem. Nejen, že jí pilulky pomohly od deprese, jež ji trápila třicet let, ale snímky mozku, které se provedly během studie, ukázaly, že se nesmírně posílila činnost jejího prefrontálního kortexu (Leuchter et al., 2002). Její zlepšení nebylo jen „v její hlavě". Když se změní mysl, zcela zásadně to ovlivní vaši biologii. Schonfeldová pociťovala také nauseu, což je běžný vedlejší efekt Eff exoru. Je typickým příkladem pacienta, jehož stav se zlepšil díky placebo léčení a který posléze zjistí, že nebral skutečné léky - byla přesvědčena o tom, že se lékaři spletli, protože ona „věděla", že bere skutečný lék. Trvala na tom, aby badatelé její záznamy několikrát zkontrolovali a tak se ujistili, že lék opravdu nebrala.

Uvedený text je ukázkou z knihy:

Bruce H. Lipton: Biologie víry, s. 105-109 a s. 117-121

Kniha Biologie víry bola preložená aj do slovenského jazyka. Vydalo ju vydavatelstvo Eugenika pod názvom Biologia presvedčenia. Na našom webe ju nájdete TU.

pošli do vybrali.sme.sk